LHOTKA.cz - oficiální stránky

Historie - Beránkova rokle

Beránkova rokle je ta, co odděluje Holý vrch od vrchu Březova. Začíná na Malé straně u hájovny, pomalu stoupá pod skalami k Jenichovu, úží se a úží až skončí na rovině v polích.

Za mého dětství tudy vedla vozová cesta až na konec rokle, tam udělala vlevo v bok a pokračovala ouvozem s alejí mezi poli nahoru na silnici ze Střem do Nebužel přibližně v místě, kde je dnes odbočka k Jenichovu. V rokli, podél cesty, jak jinak, kouzelná pěšinka.

"Podívejte se lidičky, kdo to tam tak důležitě kráčí a kampak asi jdou?" No, to je přece Jarouš, Svobody malostranského syn se svou mámou. Právě dnes, po nedělním obědě si to šlapou roklí Beránkovou do Nebužel, kde v Sokolovně dávají nový film. V rokli na pěšince se kluk rozhlíží na všechny strany, hledá beránky. Marně. Přece jen to jméno rokle dostala od pana Beránka, kterému patří. Vyjdou z rokle. Za lány žita a pšenice vlevo domky Střem a vpravo chalupy Jenichova. Nahoře na silnici se otočí "Vidíš hochu, tam v dálce za Střemy, to je ta památná hora Říp, uprostřed za Chloumeckými lesy Mělníček a za Jeníchovem vrch Hostín". Pokračují dál po silnici. Z kopečka už vystrkují věžičky nebuželské kostely. Sejdou dolů ke kapličce na rozcestí do Jenichova, překročí železniční trať a už jsou v Nebuželích a tam Sokolovna. Před ní hrají chlapi kuželník a zevnitř se ozývá hudba.

A to kino! Koupíš si za korunu lístek, sedneš na lavici a kolem plno lidí. Na stěně bílé plátno. Rozsvítí se i za bílého dne lustry, zatemní okna. Světlo zhasne a za tebou něco začne podivně vrčet, ale to už se objeví na plátně krajina, domy, lidičky, ulice, na obloze svítí sluníčko nebo déšť, až máš strach, že na zpáteční cestě domů zmokneš. Obrazy černobílé, ale jako živé. Chodili jsme tam s mámou roklí Beránkovou, jak to jen polní práce dovolovaly. Dávali Maryšu, Prstýnek, Karel a já a Můj koníček. Smáli jsme se taškařicím Vlasty Buriana a obdivovali sedláka Otomara Korberláře. "Bouře bouřila, vichr hučel a on nedbal, selku přece jen zachránil". Na cestě domů jsme si s mámou ty zážitky předávali. Já ty o kapitánovi Korkoránovi a máma zas litovala ty chudé ženičky, které na horská kamenná políčka na zádech v nůších nosily hnůj v románu Barbora Hlavsová, který byl zfilmován byly na tom ještě hůře než lhoťáci za války.

Cesta v Beránkově rokli je dnes kratší. Rozdvojuje se v místě U vrby do Střem a k polím na Březově. Pěšina zůstala, ale jen ve vzpomínkách.