LHOTKA.cz - oficiální stránky

Historie - Cesta z Malé strany do Hleďsebe

Kdysi do Hleďsebe tudy cesta nevedla - ani nemohla. Mezi Lhotkou a Hleďseb šplouchal ještě před 200 lety rybník. Svědčí o tom vysoká hráz před hleďsebným domky a místní název "U rybníka". Později, když už byl rybník natrvalo vypuštěn založili Lhoťáci na stráni pod Březovem sad. Ovoce sušili v boudě u lávky přes potok kde se dosud říká "Na sušárně". Do Hleďsebi vyježděna cesta.

Za mého dětství byly na té stráni již jen pole rozdělená za dnešními chatami lesíkem se smrčky. U cesty pěšinka. Na pravé straně cesty k Hleďsebi, mezi potokem a dráhou pěkný rybníček s hájkem a loučkou, přístupný z Matoušovy zahrady zděným tunýlkem pod drá?hou. Slečna Matoušová tu s kamarádkami na štokrlatech u stolku pořádala v létě pikniky. Blíže u cesty hned za posledním domkem zase stará paní Tichotová pásla husy a louska?la přitom na dece rodokapsy (romány do kapsy) s divokým kovbojem dalekého západu. Její muž byl četník vlastnící první motocykl ve Lhotce, nejmodernější ČZ 175 ccm. Černý lak, ruční přehazovačka s dřevěnou bambulí a tandém s držátkem, vyšší o půl metru než přední sedačka. Když to našláp, to byl rachot a fofr, až jsme valili oči a zacpávali uši. Za Tichotovou "špičkou" až k Hleďsebi dubový les. Ale žádné bahnisko s kopřivami, křovím a bodláky jako dneska. Krásně čistý, suchý, se zelenou travičkou. Na podzim tu rostly hříbky, kozáci, havelky, šedivky i zelánky, na jaře kvetly sněženky, fialky a podléšky.

Cesta do Hleďsebi byla nová, dvě koleje vyježděné obručemi vozů, uprostřed travička, podle cesty pěšinka. Chodili po ní hlavně vozkové. V jedné ruce opratě a druhou poš?lehávali bičem. U ouvozů čistě vysekané stráňky. Chodili jsme po ní na táčky k Řez?níčkovům, kam se provdala sestra mámy. Byla to vlastně moje první delší cesta v živo?tě, na kterou si vzpomínám. Ale ta nejstarší vzpomínka není právě nejveselejší. Přišly velikonoce. Rodiče se chystali na návštěvu k Řezníčkovům. Táta ještě poklizoval, pletl pomlázku a máma vařila vajíčka, že je nabarví a vyzdobí. Já si oblékl nové světle modré sáčko a bráškovi poprvé nataženy kalhotky - do té doby se vozil se sukýnkou v kočár?ku. Než byli rodiče hotovi, vytáhli jsme ze síně vánoční dárek. Jedny hrabičky, jednu motyčku a jednu lopatku. nějak se to Ježíškovi nepovedlo. Když začal bráška hrabat, musel jsem to samé dělat já a jak jsem sáhl po motyčce, tak ji samozřejmě potřeboval on. Tak jsem ho motyčkou sekl do kolena. Bylo to jen škrábnutí, ale bráška strašně ječel. A aby toho nebylo dost, spletl jsem si vařené vajíčko s nevařeným a světle modré sáčko ozdobeno sytou žlutí žloutku, který jak známo, špatně pouští. Dostal jsem nase?káno a že se nikam nepůjde. Ale nakonec to dopadlo dobře. Rodičům jsem se zapřísáh?nul, že už brášku nikdy nekopnu, posadili ho do vozíku s důležitě ovázaným kolínkem a šlo se. Vždyť to jinak nebylo možné. Rodiče si museli popovídat a my ochutnat ty fan?tastický buchty, které nikdo na celém světě neuměl tak jako Řezníčkovi.

Když skončila ta strašná válka, byl v lese U rybníka zřízen sběrný tábor sovětských vojá?ků. Mnozí z nich sem po kolik let po bojištích doputovali až odněkud ze Sibiře. Museli se proto "zcivilizovat" a připravit konečně po té dlouhé válečné době zase domů. Prostřed?kem lesa od Sušárny k Hleďsebi vystavěli novou cestu, vysypali pískem a olemovali níz?kým plůtkem z vrbového proutí. Podle cesty polní kuchyně, prkenné sklady a velké stany. Okukovali jsme je, občas jsme dostali do misky boršč, nebo nás svezli na koníku. Když postupně vlakem nebo v nákladních autech odjeli, zůstalo po nich spousta věcí. Koňské postroje i sedla, deky, houně, plachty, prkna a dehtový papír, holínky, onuce a čepice, zbraně střelné a sečné, patrony, nářadí, ešusy a jiné nádobí, ale i hodinky, kterým došlo pero a fotoaparáty bez filmu. Prostě poklady pro Lhoťáky i širší okolí. Mládež a nás kluky nejvíce zajímali ty zbraně a patrony. Hráli jsme si na válku. Patrony odstřelovali hřebí?kem, pálili v ohníčcích a ohrožovali se bajonety. Pár to odneslo vypáleným okem, šrámem na těle, ale i životem. Nebyly to hry právě bezpečné. Já jsem tehdy prokázal naprostou obchodní neschopnost. V jedné boudě jsem objevil drahý foťák s dalekohledem i se sto?janem. Vyměnil jsem jej brzy za velké kapesní hodinky - cibule se stříbrným řetízkem, hodinky později za revolver, bouchačku za dýku a dýku za poslední dělovou patronu. Patronu jsem zkušeně rozebral na dvoře, kulku na památku strčil do kapsy, na zem polo?žil rozbušku, k ní vysypal cestičku střelným prachem a prach zapálil. Zasyčelo to, roz?buška bouchla, děda se lek, nadskočil a vrazil mi pár pohlavků. A bylo po kšeftu.

Ještě mnoho let po odchodu vojáků přidělovalo JZD v rybníku členům družstva k seká?ní trávu. Aby se nehádali, byl každý díl označen slaměným věchýtkem na tyčce.

Cesta z Malé strany do Hleďsebi zůstala. Pole pod Březovem ke smrčkům téměř celé zastavěné novými domky a chatami. Turkovo pole zarůstá náletem z lesů. Tunýlek pod dráhou z Matoušovy zahrady zasypán. A ten les - darmo povídat. Z neudržovaného potoka se do něho rozlila voda. Nadělala tu nový potok, rybníčky a bažiny. Kolem nich kopřivy a bodláky. Ztratily se pramínky, které po léta čiřily písek studenou vodičkou pod hleďsebskou hrází - a s nimi i ta dětská pěšinka k Řezníčkovým.