LHOTKA.cz - oficiální stránky

Historie - Trdlice

To je další lhotecký důl, kterým vedla cesta od Zadního konce až na Chloumek. Širší údolí, po obou stranách se skalnatými zalesněnými strmými stráněmi. Dole v dole pole. U Studené skály se údolí rozvětvuje na dvě rokle. Té odbočující nalevo k vysílačce se říkalo Zítova rokle a ta co vede z údolí přímo k mělnické silnici, prostě jméno neměla. Dnes, v turistických mapách jsou obě označeny jako Liščí. Studená skála je opravdu stu?dená. Sníh se tu držel nejdéle a dešťovka v malém jezírku pod skálou téměř nevysychala.

Cesta dolem vedla výš nad poličkami a tam, kde začínají rokle, příkře stoupala ve vydřených skalách, aby pak nahoře pokračovala rovinou ke studánce a dále podle plotu radiostanice lesem na mělnickou silnici. Tu přeskočila Chloumeckým lesem ukončila svou pouť u kostela sv. Trojice na Chloumku. Z cesty odbočovaly cestičky na pole na Ostrov k vysílačce a na Hůli. Podél cesty pěšinka. Nad roklemi, již poměrně daleko od vsi kamenné lomy. Studánka před Chloumeckým lesem už byla dávno bez pramenů. Jen za deštivých mokrých roků se tu tvořilo jezírko obrostlé keři a stromy. Byl zde chládek, při úmorných pracích na polích se zde se sousedy odpočívalo a protože to do vsi byl daleko, i obědvalo.

Trdlice. Kde se tu to jméno vzalo? Vždyť je to název přímo strašidelný. Trdlice je přec středověký mučednický nástroj. Kláda s ostře řezanými hranami položená na vysoký podstavec. Na kládu posadili lotra, nohy mu pod ní svázali a zatížili těžkým závažím. Ale že by se tu mučili Lhoťáci? Také sem mohly chodit nešikovné ženy - "trdlice" děda mi přece taky říkal, že jsem trdlo, když se mi cosi nepovedlo. Nebo se tu na trdlech třel len a konopí? Vrtalo mi to občas hlavou a dodnes nevím.

Kolikrát tu nekonečnou cestu šlapaly bosé nožky na daleká pole U studánky a Na hůl V létě, kdy písek na pěšince pálil jak rozžhavené železo a na jaře nebo na podzim až d kostí studil. Nikdo nespočítá kolik vozů s koňmi a kravičkami tudy projelo. Těžké úrodou a prázdné za léta neúrodná se večer domů vracelo. Ale přece jen, jednou za rok s všichni na trdlickou cestu těšili - to když se pořádala ta slavná chloumecká pouť u s' Trojice. Ten den se všechny vsi v blízkém i vzdálenějším okolí vylidnily. Neváhala ar teta Anežka ze vzdáleného Záboří. Ten den brzy ráno vstala, lodičky provázkem zavázala, přes rameno přehodila a už to mířila lesem na Mikov, z Mikova do Vavřinče, odtud' přes "Kolo" hostinského lesa, přes Vrutický les k Čepičce a za dvě hodinky už u nás z vraty: "Pepo, Pepo - už jsem tady a copak mi letos na tý pouti koupíš? Perníkový srdce z lásky k sestřičce?". Svátečně jsme se všichni oblékli a tradá na pouť. V Trdlici jsm potkávali kmotry, sousedy, známi a hned pozdrav Panbů, dejžto Pánbů, až nás nad roklemi byl celý zástup. Od Studánky již slyšet ten známý poutní ryk za lesem. A když s nedočkavě z lesa vynoříš? Darmo mluvit! Na lipovém plácku před kostelem věcí až oč přecházejí. Před tebou cirkusový stan se šaškem, kousek dál střelnice, tam na laně provazolezec, tu někdo řecko-římsky zápasí. Kolotoče, houpačky a těch krámků s cukrovou vatou, se sladkokyselými okurkami, lízátka a párky, frkačky a nábožné obrázky v rámečcích. Podívejte se, copak je to tam vzadu u lesa? Obrovský válec a v něm po stěně kolem dokola někdo jezdí na motorce jako bez tíže. Když jsme se konečně dosyta nahoupali, vykolotočovali, pokazili žaludky, mužský vystříleli broky a ženský nakoupily to co nepotřebovaly a i teta Anežka se konečně dočkala velkého perníkového srdce tak pomalu domů. Až do večera celá Trdlice frkala, pískala, na bubínky bubnoval: a zpívala. No a doma s bráškou, ještě celí olepení, jsme se těšili, jak za rok zase vyrazíme po Trdlici na pouť.

U horní pěšinky v Karbusickém lese jsme na jaře s mámou sbírali májovky a vlétl velké jahody - lupavce. Trochu dál zas v našem lese chytal táta v jeskyních divoké králíky - abychom si trochu přilepšili. Pod Balkánem, na začátku Trdlice rostly pružné břízky. Břízku jsme ohnuli až k zemi posadili na ní nějakého malého kluka, třeba Béďu Batovce a břízku pustili. Kluk letě jako torpédo a měkce přistál v hromadě listí. Za břízkami smrčky a pod nimi spousta hříbků úplně bílých: Smrčky rostly blízko sebe, a tak se po jejich vršcích dalo přelézat až ke Studené skále. Jednou přijeli do lomu na Balkáně cizí velcí hoši - skauti to byli. Kola opřeli o skálu a rozestavěli tu stany. Večer rozdělali ohýnek a něco vařili v kotlí?ku. Pozorovali jsme to všechno z dálky a trochu záviděli. Tomu jednomu skautovi se ale stala Lhotka osudná - oženil se tady.

Trdlice s Balkánem byla přitažlivá ještě i pro generaci následující. Mládež si tu na jed?nom smrku, značně již povyrostlém, zhotovila klubovnu s vy tah ovacím žebříkem. Žeb?řík vytáhli a tajně kuli pikle. Občas tu někdo i cigaretku okusil či lahvičku přinesl. Dcera na to se slzičkou v oku občas vzpomene.

Dnes pustý to důl. Cesta ještě jako by tu byla, ale jezdit se po ní dá jen těžko. Ještě tak pěšky projít z nouze, když ti ujede vlak, tak ze stanice městské hromadné dopravy z Chloumku, ale jenom na jaře než v Trdlici vybují dvoumetrové kopřivy. V loni, co rostlo tolik hub, jsem ale - po půl století - v Karbusickém lese opět našel košíček májovek.